Vyhledat téma:

Láska k dětem

Avatar
5. 5. 2015 16:30:59

Ahoj. Občas mě napadá, jak bych mohla mít stejně, jako dceru, ráda další svoje dítě. Nedokážu si to představit a mám pocit, že ona už navždy bude první a nejmilovanější dítě.

Tak se ptám, jak jste na tom vy? I maminky, které to, tak jako já, nemůžou vědět a hlavně maminky, které už zkušenost mají. Je skutečně pravdou co mi říkali rodiče, že nás mají rádi oba stejně? Je to vůbec možné?

Irena

Avatar
5. 5. 2015 18:50:27

Tak to je těžký dotaz. U mě je to tak, že dcera je první a byla dlouho jedinou, takže veškerá láska patřila jen jí.
Co se narodil malý, tak zkouším dělit, ale nevím, jestli mi to jde přesně na polovinu:)
Malý je na mě hrozně závislý a už od malička byl hodně mazlivý, takže je pravda, že s ním se mazlím víc, víc času mu věnuji. :) Ale bude to i tím, že dcera mě už nepotřebuje, je samostatná. Takže pokud jsem s malým, všechna láska patří jemu, když je doma i malá snažím se to podělit, ale jde mi to hrozně těžko. Ale taky si myslím, že mám ráda víc dceru, vidím se v ní, ale malého mám taky hodně ráda. Uvidíš, že lásku podělíš, jakmile ti malá odroste, bude tě potřebovat druhé mimčo a uvidíš, jak si tě omotá kolem prstu. :) Já si myslím, že láska podělit jde stejným dílem mezi děti, ale chce to hrozně moc práce, aby se některé z dětí necítilo ukřivděné. :)

Bára

Avatar
5. 5. 2015 19:25:59

Měla jsem stejné pocity a jedna moje kamarádka mi napsala něco ve smyslu (už si to doslovně nepamatuji), že s dalším dítětem se ta láska nedělí, ale násobí. Tak nějak to je. Přišlo to tak nějak samo a postupně a různě se to vyvíjí. Jde o to, že malá je ještě malá, tak přece jen vyžaduje té pozornosti víc, což se starší jeví, že ji máme míň rádi. Někdy. Spíš už ji ta malá teď víc otravuje, chce mít všechno co starší sestřička. Ale snažím se to vyvažovat, aby starší měla občas nějaká privilegia, občas jí dovolím jít později spát nebo občas chodí do kina atp., má kroužky, co chtěla, což ta malá samozřejmě ještě nemůže. Jinak nevím, jestli je miluju stejně. Ono se to těžko hodnotí. Stejně MOC asi ano, ale rozdíl je právě v tom věku. Že se starší už je to víc o komunikaci, s mladší víc o tom fyzickém kontaktu.

Taky to bude i o povaze. Každý má sklony k něčemu jinému a tak je asi normální, že si s některou z nich budu mít možná víc co říct než s tou druhou. Ale to teď srovnat a zhodnotit nedokážu.
Podle mě se to ani srovnat nedá.

Rozhodně to ale není jak jsem měla obavy, že žádné další dítě nebudu milovat jako to první… Kdepak. Miluju a moc obě dvě.

Avatar
5. 5. 2015 19:50:44

Nemám s tím zkušenost, já sama jsem byla (a jsem) jedináček a vždycky jsem toužila po sourozenci. Dnes mám taky jedno dítě a u něj asi i zůstane. Ale stejně mám pocit, že bych ještě spoustu lásky měla pro další dítě… Často mi zní v hlavě písnička z muzikálu Johanka z Arku – Mám v sobě tolik lásky a nesmím ti ji dát.

Týna

Avatar
5. 5. 2015 20:05:30

Když se někdo ptá “koho máš radši“, chytá mě vztek. Láska se podle mě nedá měřit a nikoho na světě člověk nemůže mít rád stejně jako někoho jiného. Nemyslím kvantitativně, ale každý vztah má jiné kvality.
Každé dítě hraje v rodině jinou roli, nejstarší má svá privilegia, nejmladší má jiná. Takže já si představuju, že syn bude napořád ten první, v něčem se na něj budu dívat vždycky jinak než na případné další dítě. Ale to bude mít zase něco jiného.

Olí

Avatar
5. 5. 2015 19:55:07

tak tohle, co píšou holky a ty, je strašně zvláštní…

Když se mi narodila Anička, tak jsem přišla z porodnice a hned jsem chtěla další dítě. Byla jsem tak naplněná těmi emocemi mateřství, že jsem měla pocit, že na jedno dítě to je až příliš… Nicméně jsme se tenkrát dohodli, že děti budou od sebe nejmíň dva roky a můžu říct, že jsem ty dva roky málem stříhala metr. Aničku jsem zbožňovala, dala mi všechno, co jsem od mateřství čekala, každý den byl jedinečný, ale já se pořád viděla v hromadě dětí…

Samozřejmě po dvou letech se to nepodařilo a prostřední dcerka se narodila, až bylo té nejstarší 4,5 roku. Nikdy, ani na malou chviličku, mě nenapadlo, že mám jednu radši než tu druhou. Nebo že tu druhou nemůžu už mít nikdy tak ráda, jako tu první… Tyhle myšlenky jsou mi naprosto cizí…

Pak se narodilo třetí mimčo, znovu velmi vytoužené a plánované dopředu, ale já v té době byla postavená před jiný – a troufám si říct – nesmírně vážný problém, který není jen tvou hypotetickou otázkou – protože v době, kdy jsem se stěhovala k mému současnému muži, tak ten měl z předchozího vztahu ve střídavé péči roční holčičku. Takže já jsem každý den s těžkou hlavou přemýšlela, jestli dokážu mít ráda cizí dítě, které celé dny propláče po mamince a tátovi, který byl celé dny v práci, a maličká se mnou nechtěla být… Ale zvládly jsme to spolu, nejtěžší bylo ne to, abych k ní přistupovala stejně jako ke svým dětem, nýbrž to, aby ona zvládla ten můj přísný pohled na výchovu, neboť trpěla tím, že mamka si jí nevšímala a tatínek naopak, pokud s ní mohl být, dovolil jí všechno na světě a snášel modré z nebe každý den. A mezitím jsem stála já, která jsem se snažila naučit ji na nočník, baštit každé jídlo, které dostane, ne jen jogurty a bonbony, naučit ji chodit venku za ruku, neboť to byly věčné boje a prostě ji zapojit do chodu naší domácnosti tak, aby hlavně nežárlily ostatní (moje) děti na ni… To bylo strašně těžké a stálo mě to kupu sil a trpělivosti.
A pak do toho přišel ještě prcek, takže teď jsem opravdu věčně obklopená kupou dětí, není tam žádné, které bych měla radši, asi mi to nevěříte, ale je to tak. Každé z nich je jinačí a každé mě potřebuje na něco jiného. A já jsem většinu času na roztrhání, ale na to, abych upřednostňovala jedno před druhým, nemám ani čas, ani by mi to ty ostatní děti neodpustily, myslím,že by mi to ty starší i řekly, že si myslí, že je v něčem zanedbávám.

Ale na druhou stranu, mám špatný příklad před sebou, protože maminka mého muže, má budoucí tchýně, má celkem tři děti, dvě dcery a syna, mého mužíčka, který se narodil uprostřed. A dodneška tu svou poslední holku upřednostňuje před ostatníma dvěma, prý to tak bylo vždycky a vedlo to jen k nesvárám mezi sourozenci, prý ji vždycky za to nesnášeli, protože si oproti nim mohla vždycky všechno dovolit, od malinka nebyla za nic potrestaná a když něco provedla, odnesli to ti dva starší. A je to tak dodnes, už za života maminky dostala největší dědický podíl a zbytek maminčina majetku zdědí její dvě děti, na ostatní mamince už nezbyde, i když to už je jiná otázka, ale tak se věci mají. Tahle máma prostě měla nejradši jen svou nejmladší holčičku, na druhé dvě děti po jejím narození už tolik lásky nezbývalo.

Saša

Avatar
5. 5. 2015 20:20:36

Sašo, taky si myslím, že bych měla i deset dětí ráda “stejně“, ale každé úpolně jinak. Např. svoje sestry má ráda hodně, ale každou naprosto jiným způsobem. Díky tomu je každý člověk nenahraditelný. A stejně to podle mě funguje i u dětí.

Klára

 

Avatar
5. 5. 2015 20:45:53

No, já jsem čekala, že mi nějaká uvědomělá maminka napíše, že má ráda všechny stejně a dost lásky pro všechny, že se láska nedělí, ale násobí atd.. :o)))

Kdysi jsem viděla film (myslím, že snad i podle skutečnosti), kdy maminka držela v každé ruce jedno své dítě nad propastí a bylo víc než jasné, že buď jedno, nebo žádné a ona se rozhodla, musela, takže nevěřím tomu, že všechny děti stejně. Je to nesmysl. Ale nevylučuji, že první nemusí být to nejmilovanější. Možná, když se nad tím zamyslíte takto, tak odpověď bude blíže tomu, na co se ptám. Že se láska násobí a každé dítě mám ráda pro něco apod. to už jsem slyšela a vím, že to tak má být, ale já se ptám trošku na něco jiného.

Irena

Avatar
5. 5. 2015 20:40:17

Jestli to tak cítíš, tak si užívej to jedno.

Dana

Avatar
5. 5. 2015 20:55:36

A přemýšlela jsem o tom i z této strany? Já jsem zas kdysi četla Sophiinu volbu, taky musela maminka volit, snad kterou pošle do koncentráku. Ale už jen ta představa mi přijde tak šílená, že jsem o tom nezačínala…
… když se ptáš takhle, tak nevím, kterou bych pustila. OPRAVDU nevím. Ať tomu věříš nebo ne. Myslím, že ty si v sobě neseš křivdu, že Tě měli míň rádi… To nikdo neposoudí, ale nemůžeš tvrdit, že to tak mají všichni.
Nemají. Taky mám sourozence, nemám pocit, že by mě měli rodiče míň nebo víc rádi, i když v průběhu času ty pocity občas byly, ale vím, že i na bratrově straně. Když situaci napíšeš takto, tak já si ani neumím představit, že bych pak vůbec žila dál. Asi bych nedokázala jednu pustit i za cenu toho, že bychom nakonec spadly všechny.

Denisa

Avatar
5. 5. 2015 21:00:19

Myslím, že v sobě nenesu křivdu, mám to podobně jako ty, pocity byly, občas ještě jsou, ale i z bratrovy strany a nijak zvlášť se tím nezabývám.

Jen občas takhle tříbím svoje vztahy (tou představou) a zkrátka co mám malou, tak vím, že ať k ní dám kohokoli, vždy by to byla ona, koho nepustím, ale netuším, jak by situace vypadala s dalším dítětem. Proto možná ta diskuse.
Jinak ta poslední věta je moc krásná, ta možnost mě nenapadla – všichni nebo nikdo.

Danielo, já si užívám a ještě ve mě nenastal ten pravý čas pro další dítě, tak možná i proto se mi zdá, že pro něj není místo. Třeba až bude, uvidím to jinak.

Irena

Avatar
5. 5. 2015 21:25:04

Takovýmhle myšlenkám se jako maminka jedináčka asi stejně neubráníš. :)))

Pája

Avatar
5. 5. 2015 21:50:11

Ahoj. Jestli tě to trochu uklidní, otázku jestli bych druhé dítě milovala tak, jako své první jsem si položila za tu dobu 8.měs., co je prcek na světě už několikrát. Když jsem byla malá, chtěla jsem děti dvě – kluka a holku (Marek a Lenka) :D … pak jak čas ubíhal a vůbec v době před otěhotněním jsem říkala, jedno a dost. Několik měsíců jsem řešila i vztahové problémy, které ted nedávno vyústily v odchod partnera. A jsem někdy hodně “řešitelský“ typ, někdy se sama leknu myšlenek, které mě napadají a říkám si jestli jsem normální. Chodím proto dál do poradny, protože si chci uspořádat myšlenky a pocity a staré křivdy, abych se mohla v klidu a bez nějakých balvanů minulosti věnovat výchově prcka.

Abych se vrátila k lásce – když ho držím v náručí při kojení a jen tak nechám myšlenky plout, zkouším si představit, jaké by to bylo, kdyby prcel byl větší a já takhle kojila druhé dítko. A taky si to momentálně neumím představit, jak pak rozdělit svůj čas, city a pozornost, aby ani jedno nestrádalo. Třeba se to ale časem změní. :)

Šárka

 

Avatar
5. 5. 2015 22:05:11

Přesně tuhle otázku jsem si kladla,když jsem čekala druhé dítko…. že přece nemůžu mít tolik lásky i pro to druhé, nemůžu ho TAK milovat jako to první… svým způsobem jsem se s těmito pocity prala skoro až do porodu. A po něm to bylo totéž co u prvního – prostě ho miluju. A u dalších dětí taky. :)

Petra

Avatar
5. 5. 2015 22:05:24

Ahoj. Když jsme měli jenom dceru,tak jsem si myslela,že až budu mít druhé,že malou budu mít nejradši a není tomu tak.Mám obě děti stejně ráda,ale malý mě potřebuje víc.Samozřejmě,že na něj malá žárlí,že jsem víc s malým,než s ní.Musela jsem jí to vysvětli,aby to pochopila,že je mám ráda oba stejně,ale že mě prostě malý potřebuje víc,protože se sám nenapije a nenají,tak jako ona.Já mám zase myšlenky,jestli jednoho z nich nešidím. :D

Pavlína

Váš komentář